Zážitky na mojí cestě přes Írán mi hned od začátku roku vytvořily pestrou mozaiku. Tady jsou útržky z motocyklového deníku.
Pondělí 14.12.2015, město Geraš, oblast Larestan, provincie Fars, Iran
Geraš je malý městečko uprostřed “zapadákova” v oblasti Larestan. (neplést s provincií Lorestan s hl. městem Khoramabad!) Do Geraše mě dovedla “náhoda”, když jsem hledal směnárnu už ve 3 městě po cestě na ostrov Kešm (Qeshm). Většina lidí z Geraše má byznys v Dubaji, nebo alespoň část svojí nejbližší rodiny. Lárové z Geraše byli v Dubaji usazený ještě před dobou nafty. Byli tam žádaný jako rybáři a lovci perel.
Dnešek i včerejšek večer jsou dary od Nejvyššího Řádu Vesmíru. Poslal mi anděly – kluky jménem Mehrzad (39 let), Ali (30), Hassan (28) a Mehrzadovi kamarády, nadšence do endur 250-690 cc. Poslechl jsme svého Horme a zůstal ještě jeden den Mehrzádovým hostem. Přijal jsem pozvání na společnou projížďku v off-roadu. Dnešní odpoledne bylo tak štědrý na hormony štěstí! Projížďka v prachu, po kopcích, přeš šutry i na plochý “dráze”… El Jaguar lítal na lehko (bez kufrů) vzduchem a držel i na uchu na krajních špuntech… Takovou inspirativní projížďku s veselou partičkou bych si dal líbit pravidelně. Děkuji!
Sobota 1.1.2016, poušť u karavansaraje Marenžáb, centrální Írán
V noci na dnešek jsem spal venku poprvé v dunách na poušti. Ticho, klid, prostor, krása! Ráno dávám (s poloviční bagáží) výlet na duny. Protáhl se až do 4h odpoledne. „El Jaguar“ je na písek dost těžkej. Jízda do dun sólo je poněkud „za hranou“! Dvakrát jsme zapad. Vytahovat GS 1150 Adventure v jednom je vskutku fuška! Do toho odpoledne bušil vítr a písek se přesýpal do všeho, co necháš jen na chvíli otevřený, včetně helmy... Naštěstí mi můj Shark dává možnost překlapnout „bradu“ dozadu a zároveň si krýt obličej zavřeným plexi. Nechávám tak helmu neustále na hlavě.
Dvoudenní výlet do pouště byla dobrá škola na jarní etapu Asie 3. Pohled ze sedla na závěje a běžící písek přes vyjetou pistu byl úchvatnej!
Neděle 3.1. 2016, Šamšak, provincie Teherán, Írán
Včera jsem přejel z pouště u Marendžábu do Teheránu. Hned další den (dnes ráno v 5:30) jsme vyjeli s klukama na freeride. Hamed (můj hostitel) a jeho kámoši na skialpech lyžích, já na snowbiči z půjčovny ve středisku Šamšak. Za poslední 2 dny napadlo přes půl metru prašanu.
Šamšak není velkej. Ze dvou stran na vrchol vyjížděj vždy 2 sedačky nad sebou. Takže ježdění na dvě strany (západní a severo-západní) a mezitím několik kuloárů na freeride, vše ve výšce nad 3.000 m n.m. Jsem tu jeden z prvních, takže prašánek je zatím neposkvrněnej! Teplota 10°pod nulou, dokola ostrý zasněžený štíty, nad hlavou azurový nebe. Prostě Peredajs!
13.-16.ledna 2016, Lahidžan - Rašt, provincie Gilan, severní Írán
Lahidžan je kouzelný město! Já jsem tu potkal Anděly převlečený za místní „obyčejné“ lidi se srdcem na dlani. Potkal jsme přítele Masuda, jeho bráchu a rodiče, kteří se neustále usmívaj a všichni září jak pohádkový bytosti. Potkal jsme tu skupinu asi 50ti rybářů, jak tvrdě pracujou, spolu, aby z břehů Kaspického moře vylovili trochu darů od Matky přírody. Potkal jsme čestný chlápky na trhu, kteří mě a Masudovi darovali k obědu výtečnýho jesetera. Potkal jsem dva mladý kluky, každý z jiný strany planety (Lahidžan – New York), jak si tu už 5 dní užívaj v harmoni skvělej íránskej matroš. A hlavně jsme potkal nevinný kouzelníčky zářící ve tvářích a z jejich srdcí, když mě jejich učitelky pozvaly na tajnou návštěvu do první a třetí třídy základní školy.
V Raštu mě čekal další Anděl. S Atefe a její ségrou jsme podniknul výlet na mystickou zříceninu Kale-rud-chan. Byl to rozlehlej hrad Seldžuků postavený před tisíci lety na samým vrchu vysoké hory dodnes zarostlé hustými lesy.
To by mohl být letos dobrý rok... Děkuji Nejvyšší Řáde Vesmíru!