Kara Deniz - černomořské pobřeží Turecka

Jestli se někomu z vás bude zdát počasí v naší zemičce málo příznivé pro motorkáře, zajeďte si k Černému moři do Turecka. Tady prší pořád. Teda skoro pořád. A když neprší, tak mrholí a silnice zůstávají stále mokré. Za dva měsíce (září a říjen) tu bylo jasno a slunečno celkem 4 dny. Přesto musím konstatovat, že jestli někde v Turecku (z těch míst, co jsem projel) stojí za to být motorkářem, je to právě tady. A zejména ve východní části černomořského pobřeží. Je tu nesčetně cílů na vyjížďku, spoustu tras, různé terény. Všechno přes pohoří Pontus. Hory se hned nad mořem zvedají až do výšky 4 tisíce metrů.

Cestu přes hřeben pontského pohoří do města Ordu jsem popisoval minule. Závěrečná trasa ala Srbsko-Beroun dlouhá přes 100 km jistě stojí za svezení. Podél samotného pobřeží je 4 proudová silnice – turecká dálnice. Takže sice nuda, kterou ale ve slejváku vítám. V klidu se po ní přepravím do Trabzonu a pak do Rize. To jsou výchozí místa pro moje další průzkumné cesty do hor. Tady se to hemží památkami po předcích a zajímavostmi přírodními, ale i turisticky komerčními (ty většinou vynechávám). Teda kromě vyhlídkové jízdy kabinovou lanovkou nad městem Ordu. Za 8 „Téle“ (cca 65 Kč) obě jízdy můžeš pozorovat z lanovkové kabinky město nad hlavním bulvárem, nad domy, nahlížet do oken a balkónů místních, nad mešitou, nad stadionem... prostě takový vyhlídkový let těsně nad střechama. Na kraji města začne lanovka prudce stoupat na kopec nad městem. Z toho je jistě pěkná vyhlídka, když zrovna neleje a nejsi v mraku.

Z dalšího pobřežního města – Trabzon můžeš pohodlně vyjet ke klášteru Summa. Velký, původně Gregoriánský klášter je dneska památkově chráněné muzeum. Jistě je na něj ze spodu impozantní pohled, když zrovna není mlha jak mlíko... Mně ale zajímají opuštěné kláštery, ne muzeum. Vyrážím hledat monastery. Jsem nalehko, kufry jsem nechal u svého trabzonského hostitele ...... Navigaci GPS nevedu, mapu mám jen málo podrobnou. Zlákán jízdou po bahnito kamenitý cestě na srázu v lese to rvu nahoru hlava nehlava. Tam někde to musí být. Výjezd končí statným smrkem přes cestu ve srázu kde se sotva otočím. Při sjezdu dolu stačí chvilka nepozornosti. Šmejklo se mi to a už se válím v blátě, motorka na boku, přes padáky až na řídítkách, kolama nahoru. Jsem nalehko, takže zvedám sám. Dnešní dobrodružství končí (znovu) ulomenou levou mlhovkou, rozkřáplým levým blinkrem a testem helmy, když jsem se po boku doklouzal hlavou ke kameni. Při pohledu do google mapy večer zjišťuju, že jsem klášter míjel asi po pěti stech metrech, když jsem to rval asi 5km nahoru lesem.

DSC02769

DSC02764

DSC02733

A tak další den popojíždím dál do Rize a těším se na nový Mitasky E 10, který by na mě měli čekat na poště. Poslal jsem si je z Bodrumu do Rize, abych je nevezl přes celé Turecko. No nekup ten komfort za 32 „Téle“ (cca 250 Kč).

V Rize mne můj nejdražší Horme (něco jako vlastní Intuice...) dovedl až k Rize Motorsiklet Dernegi (klubu). Chlapík jménem Šefík a jeho kámoši tam jezděj na Bávkách i jiných cestovních endurech. Tak u nich přezouvám, opravuju mlhovku i blinkr. Potkávám tam Hasana, kluka z Izmiru, co jede sám okruh svojí zemí. Zrovna tam už 3 dny na svým GS 1150 mění celý uložení kardanu a spojku. Umí pár slov anglicky. Ptá se na mojí trasu a jestli se může přidat. Navrhuju, že se za 2 dny se opět setkáváme v klubu a domluvíme se.

Než Hasan složí motorku, popojel jsem víc na východ. Z přímořskýho městečka Findikli chci podniknout ještě jednu výpravu. Nejprve ke zřícenině hradu Zil Kale a pak po Kačkar Dagi, až kam to půjde. Kačkar (3.937 m n.m.) je impozantní nejvyšší hora oblasti „Kara deniz“ a celého Pontského pohoří.

Od Meliha (mého hostitele ve Findikli) jsem vyjel po snídani před polednem, jako obvykle. Dostal jsem od jeho rodičů snídani, jako mívám oběd. To je tady normální. Zdržel mě dál ještě lijavec, kterej jsem přečkal u Meliha v jeho lékárně. Bylo „pošmourno!!!“ Tak akorát zalézt zpátky do poslele (s čičinou, nebo klidně bez!). No, už jsem se vypravil... Navíc, na dnes ještě nemám nocleh. Melih má noční a předem řekl, že o víkendu nocleh nepůjde! Nechávám tedy kufry u něj v lékárně a vyrážím na lehko. Cílem je hrad Zil Kale a pak ještě dál do hor, na průzkum pod Kačkar Dagi (3.9.37 m n.m.). Je po 13. hodině odpoledne, ale nechci se už vůbec stresovat, co stihnu a kde skončím... Navíc jsem unavenej, takže mě projížďka moc nebaví a dávám pěkně bacha na to, aby se nepřihodila nějaká nehoda z otupělosti...

Hrad Zil Kale je snadný cíl. Mám ho hned. Snad jen posledních 5km silnice je zábavných. Žádnej očekávanej off-road, ale kočičí hlavy! Pěkně hladký, prorostlý šťavnatou travičkou... V dešti akorát na nácvik lehkýho driftu. Jsem na lehko, je potřeba osahat si nový Mitasky E-10ky, tak proč ne?! Torzo hradu není restaurovanou zříceninou, ale spíše zgruntu znovu postavenou atrakcí na víkendové pikniky místních. Fotím hrad, výhled do mlhavého údolí a hotovo.

Co teď? Je 15:15. Jo, vyjel jsem dnes pozdě! Ráno lilo, že bys El Jaguara nevyhnal. Za 2 hodiny je tma. Buď pojedu ještě dál nahoru (jedu chvíli) nebo dolu a druhým údolím směrem na Kačkar. OK, otáčím to a směřuju ještě do 2.údolí. „Alespoň do Ayderu (místní Špindl) a tam se třeba poptám, jak to vypadá s cestou nahoru pod Kačkar Dagi“, honí se mi hlavou. V Ayderu jsem v cuku letu. Super asfaltkou z údolí je to 17 km. E desítky držej na mokrým asfaltě jak přibytý. A to jsou ještě mastný po včerejším přezouvání. Čest a sláva včera zutým E nulasedmičkám, a velký komplimenty novým desítkám. Jsou s vyztuženou kostrou. Taky ten páreček gum zhltnul můj váhovej limit (14kg) při přeletu „Trabl“ Servisem, když jsem si je vezl letadlem z ČR do Řecka. Jsou na stejnej tlak jako E – 07 a přesto o dost tvrdší. Cítím se na nich tak bezpečně, že jsem nedojetý E-07 nechal včera u Šéfíka (to je turecký jméno) v Rize Motorsiklet Klub. Prostě věřím, že tyhle monstr gumy na cestě neprorazím! No, a kdy už je sakra vyzkouším v terénu?

V Ayderu nikdo neví, jak to vypadá po cestě dál nahoru. Tak to jedu omrknout. Není nad vlastní zážitek. Kočičí hlavy vedoucí horským střediskem končí. Písčito bahnitá mokrá, ale pevná cesta se dá jet svižně. Přibývá bahno, voda a už jsem na piknikovo – pasteveckým palouku. Tady končí motorový vozidla, ale cesta pokračuje dál. Ptám se pastevce: „kudy na Kačkar?“ „Vlevo“ říká (asi) turecky a ukazuje. Jeho pozvání na čaj, smlouvám až na cestu dolu. Přeci jenom, za necelou hodinu je tma. A mne zajímá, kde začíná linie sněhu...

Cesta super! Kamenitá, široká šotolina, žádný bláto. E desítky se zakousávaj do pevné kamenité cesty, vzduchem poletuje sníh. A to už končí okolní porost. Rozlité světlo v otevřené krajině v bílém mraku ani nevaruje, že se již stmívá. Míjím jednu, pak druhou pasteveckou osadu. Jsou vylidněné, zazimované. Okolo je bílo, projel jsem nad linii sněhu.

Přes cestu zurčí neustálé pramínky vody, takže ješte není souvisle zasněžená. Projet středem cesty už je ale risk. Jedu ještě asi 2 kiláky. Kamenitá „silnice“ (cesta) je pořád pěkně upravená a dost široká na džípa. Jen občas rozměklá a klouzavá. Zastavuju u rozcestníku. To bude asi znamení, že pro dnešek stačí. Přeci jen za 1/2hodiny je tma, nádrž téměř prázdná (vzal jsem schválně málo, abych byl nalehko), jsem solo a zatím ani nevím, kde budu spát.

Šipka na Ogulnar ještě zvyšuje mojí radost z projížďky. Pastevecká osada Ogulnar leží za hřebenem na jižní straně Kačkaru. Těžko se však domnívat, že bych zítra tudy projel přes hřeben s El Jaguarem!

Mířím dolů. Klouže to, ale je to v pohodě. Hlavou mi bleskne otázka, kam si to namířím na spaní? To jsem slíbil ještě zastávku na čaj... A právě ta byla tou správnou. V dřevorubecko piknikový osadě byli ještě dvě místa obydlený. Mahmeduv stan, kde jsem dal čaj a jeden srub, kde mě Unal a jeho kámoš nechali přespat. Samozřejmě nechyběla skromná, ovšem výtečná a vydatná večeře i snídaně! Ráno (před hodinou) byl El Jaguar pocukrovanej novým snížkem. Trávím snídani, dopisuju tyhle řádky a chystám se do údolí a do Rize. Mám tam sraz s Hasanem, tureckým klukem, co jsme se potkali předevčírem v servisu u Šéfíka. To jsem zvědav, jestli má hotovou generálku spojky a kardanu? Zajdem na oběd a domluvíme, jestli a kudy přejedeme hřeben Kačkaru (pohoří Pontus). A Nejvyšší Řád rozhodne, jestli se naše cesty spojí...?

#Turecko #Asie2