Rozhodl jsem se počítat jen dny strávené v Indii (a/event. Nepálu). Vzhledem k tomu, že jsem v Dilí přistál těsně po půlnoci 7.10.2013, je to o to víc fér. Přelet Praha-Vídeň-Dilí je tedy "Den 0".
Den 0: Nejhezčí loučení co znám a "Sbohem Praho!"
"GutenTag und meine herzliche Servus meine Damen und Heren", přivítala mě letuška v Austrian Airlines v malém ATR do Vídně.
Já letím! Povedlo se to! Jsem ve vzduchu! Všechno jsem stihnul, všecko mám. Letím! Všemu vstříc, všemu otevřen! A ještě ke všemu letím do Himalájí! Do obrovských hor, o kterých jsem se nikdy neodvážil ani snít!
Jasně, není nejvhodnější doba. O měsíc dříve by to bylo jistější. Takže, ještě uvidím, jestli se tam vůbec dostanu - jestli mě tam Nejvyšší Řád Vesmíru pustí.
Den 1: Taxa pro bílýho turistu
V noci po příletu jsem si zahrál divadlo za 4.200 Rupií (1.400 Kč). K tomu zmatek s hinduistickým svátkem, který právě začal a trvá 9 dní... Rikšař mě odvezl neznámo kam.
Ráno, po 4 hodinách spánku se uklidňuju. Vydávám se do města, do čtvrti Paharganj. Je to v pohodě, všechno funguje. Mám jinej, levnej hotel v Pahargandji. Díky Martine za tvoji SMSku.
Byl jsem ráno ale tak zblblej, že jsem si nevzal ani jméno, natož adresu hotelu, kde jsem spal a nechal si batohy. Teď mám všechny věci někde, kde jsem se ocitnul v noci a ráno šel pěšky a šlapací rikšou asi 2km na metro. Jediné co vím, je jméno stanice metra. Cestu rikšou si nepamatuju, bavil jsem se s místním studentem, se kterým jsme jeli na metro společně. Kde jsem přisednul na rikšu nevím. Když jsem ráno vyšel z hotelu, několikrát jsem změnil směr, jak jsem se ptal na cestu na metro. Každej místní mi řekl něco jinýho. Všude to vypadá stejně, všude mumraj, spoustu lidi, aut, troubení.
OK, jdu pěšky od stanice metra Karol Bagh. Jo, tady jsem si kupoval lístek, takže jsme s indickým klukem museli přijít tímhle schodištěm, přivezla nás rikša asi odsud, jeli jsem kolem nějakého parku, plot byl nalevo... Aha odkud jsme k němu přijeli? Že by zprava, nebo přes křižovatku rovně? Tahle čára se mi zda povědomá... Zkusím tudy, až kam dojdu. Jak dlouho mohl asi rikšař šlapat? Hlavně klid, času mám dost. Prostě půjdu 2km a pak to budu řešit. Jen se dívat do odboček... Odkud jsem na tuhle hlavní asi přišel? Proč mi všechny odbočky a křižovatky přijdou stejný... A hele, taková zídka tady byla. A vida, transparent s nabídkou služeb doktora. A mám to! Napoprvé! Díky Horme za skvělej orientační smysl, kterým jsi mě vybavil.
Okouzlení dne: Nádherná jízda metrem! Úplně jsem se odevzdal Kráse ve výhradně ženském vagóně, do kterého jsem nevědomky nastoupil a projel se 2 stanice.
Den 2: Seznamte se: Royal Enfield!
foto: první odpoledne v Karol Baghu – čtvrti motorek
Narazil jsem na všechny 3 doporučený garáže / motoshopy. Mám veškeré nabídky, co jsem si pomyslel. Pronajmout mašinu: levnější 350 cc, nebo dražší 500 cc? Nebo koupit svoji, veterána, takže 350 cc, nebo 500 cc, ale špatný s papírama...
První seznamovací jízda na R.E. byla zážitek! Jak známo, v bývalé britské kolonii se stále jezdí vlevo, pokud se tam vůbec člověk vejde. Vlastně tu jezdí všude. V malý "obousměrný" ulici před motogaráží se hemží motorky, auta, rikšy. OK, bereme pětistovku z roku 1997, po domácku přestříkanou na žluto a mechanik jede se mnou. Žádám, ať mě odveze na nějaké parkoviště, plácek, kde není takový provoz. Odpoví: "OK, no problem Sir" a ujede asi 20 metrů, kde zrovna nejsou do sebe "zaháklý" 3 rikšy a 5 motorek a 3 auta. Takže je před náma vidět silnice asi 15 metrů a pak zase mumraj. "Test drive here, Sir", říká mechanik a dává mi řidítka. "Fajn, v Dilí nejspíš není místo / parkoviště bez mumraje", říkám si. Neodmlouvám, beru řidítka a ptám se, kam se řadí jednička. "Jednička nahoru, dvojka, trojka, čtyrka dolu", dostávám odpověď. Fajn, takže opačně, než normálně... Kouknu nalevo dolů a řadička nikde! "Right site gear box, Sir" ozývá se ze sedadla spolujezdce. "Jasně, já vím, že to na starejch Enfieldech je obráceně. Ale vysvětli to mejm nohám, který jsou zvyklý 22 let šlapat na brzdu pravou!" říkám si v duchu. No, ještě, že páku přední brzdy mají stejně, jako na "normalních" motorkách. Přední brzda je bubnová, nic moc účinek, ale zaplať pánbůh za ni!
O projížďce se rozhodně nedá mluvit. Poskakování na jedničku přeplněnou úzkou ulicí asi 300 metrů... Dvakrát jdu nečekaně "prudce na brzdy", takže místo brzdění jen přeřazuju a motorka se sune dál. Uf, ještě že jsem si hlídal škvíru, do které jsem se zdárně trefil i s kolenama.
Fajn, teď třistapadesátka z roku 1980. Bereme ten vesnickej bajk, natřenej štětkou na černou matnou. Koukám, ulomená packa na řidítkách! "Kde je přední brzda", ptám se. "No problem, Sir", odpoví mechanik. "No, to je jako kdyby mě hodili do vody, když neumím plavat", pomyslím si. Třeba se rychleji naučím brzdit levou nohou. Jsem odevzdanej všemu. Jedeme mumrajem v ulici, asi 300 metrů tam a zpátky. Zkouším nanečisto brzdit zadní brzdou. Citlivost nohy, která tam 22 let šoupe akorát kvalty ještě není ideální. Takže mi mechanik dvakrát skočil na záda. Řadím už i dvojku. Stroj je starej, ale motor šlape. Rozdíl mezi 350 cc a pětistovkou při tomto poskakování ani necítím.
Přežil jsem to! Šéfce z motogaráže říkám, že své rozhodnutí jí řeknu zítra. Nerada mě pouští, ale já mám čas.
Den 3: Volba
foto: Specialitky pouličních jídelen
Před finálním rozhodnutím jsem požádal o pořádnou testovací jízdu a to s přední brzdou. Před jízdou mám čas si stroj, o který se zajímám, pořádně prohlídnout o samotě. Nerušen píšu seznam nedostatků.
Můj Horme mě dnes přivedl ke koupi vlastního stroje: Royal Enfield 350cc, z roku 1980.
...podrobnosti viz text z deniku Den 3...
Den 4: Příprava stroje na cestu do Himalájí
Mechanik Igbal pracuje na mém stroji od rána. Montuje sám, na chodníku, s několika stranovýma klíčema a s kladívkem.
Igbal má večer hotovo! To je úcty hodný výkon (skoukni seznam! pres odkaz níže). Je 20:30, kontrolní jízdu nechávám na zítra. Těším se na rozdíl ve svezení...
foto: Můj Royal Enfield, 1980, připraven na cestu + oprava tank báglu
Seznam věcí, které bylo třeba udělat jako přípravu stroje na cestu (v ceně motocyklu!) najdete ZDE.
Den 5: Cesta je otevřená
Mám hotovou mašinu! Testovací jízda dopadla skvěle. Převzal jsem stroj, vypsali jsme papíry, doplatil jsem a cesta je otevřená. Zbytek dne dolaďuju výbavu a zavazadla na expedici a novou předni SPZtku (viz foto).
Odpoledne přišla Rana (šéfka garáže, se kterou jsem udělal obchod) s možností jet do Dharmasaly autobusem, přes noc a v 6 hodin ráno tam být. Jasně, že i s motorkou, s sebou v busu. A stojí to celkem 2.300 RS. To znamená cca 500 km za cenu benzínu... Dnešní spoj už nestihnu, ale po rychlém rozhodnutí mám zájem jet zítra. "Zítra nejede můj známý, ale jiný řidič", říká Rana. Není jasné, jestli mě s motorkou vezme. To nevadí, nechávám to v rukou Nejvyššího Řádu Vesmíru. Zítra se ukáže, jak mám jet do Dharmasaly.
foto: Zleva - mechanik Igbal, kolemjdoucí kluk a odborník na SPZtky, vzadu - můj R.E.
Den 6: Strastiplná cesta
foto: Vyrážím...
Den to vůbec nebyl odpočinkovej, jak jsem plánoval. Měl jsem napilno, jako vždy. Už druhej den jím jen samotnou rýži. Naučil jsem se odpočívat na schodišti opřenej o betonovej sloup v boční uličce s motoservisama. Doprava autobusem do Dharmasaly je domluvená, přes Ranu, po protekci...?!
Vrchol dne byl přejezd z Karol Baghu (z centra Dilí) na parkoviště dálkových autobusů. Všemi smysly jsem si prožil pravej indickej dopravní kolaps!
Byl jsem součástí dopravní zácpy Nového Dilí. Byl jsem na svojí motorce účastníkem dopravní kalamity! To není, prosím pěkně, jako koukat se na to z popojíždějícího turistického autobusu, pohodlně si hovíc v křesle! Ani to není jakási krátká kratochvíle chodce, který zácpu jen pozoruje z chodníku, nebo si z hecu komunikaci překličkuje a přeskáče přes kolonu městských autobusů (nalepených nárazník na nárazník), přes řady namačkaných aut vyplněnými chumly motorek, kolo na kolo, stupačka na stupačku a přes dokonale zapasovaný „tetris“ z motorových i šlapacích rikš.
Neexistoval short-cut (zkratka), respektive každý „šort kat“, byť vedl po chodníku (to byl vyjímečný luxus), nebo po sutinách městských zídek, nebo přes skládky doutnajících odpadků a přes bahniska čpící chcankama a kravskýma lejnama, … tak každá taková zkratka byla zacpaná motorkářema. Když to jelo, brodilo se slizkým bahnem, když to stálo musel člověk zastavit tak, aby nohou strefil čtvrtku cihly lehce čouhající z bahna. Nemůžu uvěřit, že jsem si ani jednou nenabral do svých trekových sandálů Salamon. Na parkoviště busu jsme ale já i motorka přijeli značně vyčerpaní. Motorka přehřátá, se spálenou klouzající spojkou. Já, po 2 dnech diety úplně zesláblej, spocenej, nasranej (kvůli újmě motorky), vystresovanej z komárů, který mě štípali při nakládání báglů a motorky do nohou. To totiž nebylo ledajaké parkoviště dálkových busů. To byl opět smeťák a bahenní tankodrom smrdící odpadkama. Chlápci od dálkových busů si tam rozebírali motory, jiní dělali generálku karoserie, další kluk vesele v odpadkách a létajícím prachu zrovna takhle před setměním lakoval autobus stříkající pistolí. Indické prostředí prostě vnímáte snad všemi smysly. Před tím se nedá utéct, odpočinout si, zavřít oči, zacpat ušit, ucpat nos.
Tak jsem šťastnej, že jedu na venkov. Přesto, že strastiplnou cestou v autobuse a bůhví čím v žaludku.
Den 7: konečně v klidu, zeleni a relativní čistotě
Odpočívám v podhůří Himalájí. A to přesto, že je opět co udělat na mém stroji: resuscitace stroje ležícího na boku celou cestu busem a výměna spojky spálené v Dilí. Taky resuscitace mojeho trávení. Dnes nejím už nic. Praxe s půstem se hodí. Díky, Míro.
foto: štíty Himalájí konečně vykoukly
