Někdy je to v životě jako ve hře Člověče nezlob se!, s tím rozdílem, že v životě jsem figurkou a zároveň sám sobě kostkou. Nevyhazuje mne hod soupeře, ale hod můj
Motorka La Poderosa 2 (jak pracovně nazývám svůj Royal Enfield 350, r. v. 1980) nedojela ani do Pathankotu. Přehříval se motor. Co 50 km jsem čekal, až vystydne a pojede dál. Otočil jsem to, hodil v Dharamšale opět do busu a odvezl ji zpět do motoshopu. Bylo mi to od začátku jasný, jen jsem se bránil poslechnout svoji intuici.
Jsem tedy zpět v Dillí na začátku své cesty. O něco chudší, o mnoho bohatší. Řídím se tentokrát tím, co se mi zdálo první noc v Indii. Ve snu byly vysoké hory se zasněženými štíty. Ladak? Himaláje? Jo, kvůli tomu jsem přeci přiletěl! To je hlavní cíl. Překračuji image „Easy Ridera“, obratem bukuju letenku a další den poletím do Lehu letadlem. Prostě musím vidět na vlastní oči, jestli je moje cesta ještě průjezdná. Jasně, že i tam mají motorky, tak není co dál vymýšlet.
13. den – V Ladaku
Let Dillí–Leh byl úchvatnej! Úplně jasno. Vidím zasněžený štíty Himalájí – pod sebou, před sebou, vedle sebe. Vidím jezero Pangong, vidím vysněnou cestu přes planiny Morey, vidím zatáčky do jednoho z pěti průsmyků cesty Leh–Manáli. Vše jako na dlani. Nejsou tam auta, ale ani sníh. Cesta je zatím volná. Drsná, dlouhá, na počasí už velice riskantní, ale VOLNÁ!
Všechno nabralo spád i díky mladému Frantíkovi, kterého jsem potkal na letišti. Stephan (Francouz, co studuje na druhé straně Indie) má na Ladak jen pět dní. Jsme v nadmořské výšce 3500 m. n. m. To je pro můj organismus přesně hranice „běžného“ fungování. Výš už mi jde všechno pomaleji, hůř, s námahou. Jako bych o deset let zestárnul. Sotva funím, už když nalejzám na motorku, když lovím něco v tangbáglu a co teprve při ranní stolici nad tureckým záchodem při -12 stupních C...! Baví mě to, ale člověk si musí dávat sakra bacha, aby se nepřepálil.
„On the road again“
Třetí den v Ladaku a vyrážíme se Stephanem po okolí. Sehnal jsem jen Pulsara. Je to indický lehký motocykl, jednoválec 110 cm 3. Moje ego je s tím naprosto v pohodě. Můj zadek se pohnul, kola se točí a pocit svobody se brzy dostavuje. Jsme v původním Tibetu a okolo Lehu je spousta různorodých budhistických klášterů. Navštěvujeme několik z nich. Já jsem řidič, Stephan je průvodce. Spolupráce funguje.
Konečně velký výlet! (16. a 17. den mé cesty)
„Průvodce“ Stephan navrhuje výlet do údolí Nubry. S nadšením přijímám. Mám totiž v merku, že cesta vede přes Khardung La, údajně nejvyšší motorizovaný průsmyk světa (5602 m n. m.). To je dobrý začátek Velké cesty. Zajistil jsem v půjčovně příhodnější motocykl. Royal Enfield, nový model, 350 cm 3. Pětikila byla třikrát dražší a navíc, naše třistapadina má nejlepší vzorek pneumatik ze všech motorek ve městě!
Ráno to nejde tak snadno, jak jsem doufal. Nemůžu hýbat pravou rukou a třemi prsty. Asi ze včerejší jízdy brzda–plyn v terénu? Mytí v ledové vodě mojí ruce taky dost vadí. Nějaký zánět šlach. Za plyn tahám celou paží, brzdit ještě moc nepotřebuju, jedeme zatím do kopce, na průsmyk Khardung La. Jsem z toho nevrlej, navíc docela ve stresu: uveze nás naše třistapade ve dvou, s báglama? Jaká bude nahoře cesta, nebude tam už led? Stihneme sjet dolů do vesnice do tmy? Je to 150 kiláků cestou–necestou. Má to vůbec cenu?
Na vojenském check–pointu ve 4 500 m n. m. předkládáme povolení ke vstupu a něco se tu píše „10.30–15.00 the road is closed“. Je 11.30 a pouští nás, tak to neřeším. Vyjíždíme několik zatáček a táhlých stoupání. Jsme nad sněhovou linií. Cesta je prašná, spíš kamenitá, místy bahnitá. Za další zatáčkou na nás „vykoukne“ bagr. Svojí mohutnou sbíječkou strhává na silnici před nás obrovské balvany právě v momentě, kdy jsme se tam objevili. Zdvořile s otazníkem v očích se dívám na chlápka v zrcadlovkách, který to zespodu, z našeho místa, sleduje. „Můžeme ještě projet, Sir?“ ptám se uctivě. „No,“ zní odpověď. „Mohl by ten buldozer jen kus odsunout ten balvan na kraji a my projedeme,“ navrhuji. „No, Sir! The road is closed,“ zní nekompromisní přísná odpověď. Zkouším dál veškerý svůj rejstřík. Marně. Výsledkem vyjednávání je, že prý můžeme přetáhnout motorku přes balvany, jestli chceme jet dál. „Cesta bude otevřena v 15.30,“ jednoznačné stanovisko. Bagr mezitím pracuje o 20 metrů výše.
Stephan je odhodlanej motorku přenést přes balvany. Je poznat, že to ještě v životě nedělal. Je 12.15 a fakt je, že jestli chceme přejet Khardung La a dostat se do tepla vzdáleného 130 km přes hory, tak nám nic jiného nezbývá. V pětitisících metrech, kde je namáhavé se jít jen vykakat, nosíme kameny na nájezd, odstrojujeme motorku, přetahujeme přes balvany a zase nastrojujeme. Byla to situace, za kterou jsem osudu, svému Bohu, hned vzápětí upřímně poděkoval. Nejen, že jsme to zvládli sami, ale navíc, do dvou minut, co jsme motorku přetáhli, bagr za námi odsunul balvany. Byla to lekce vítězství člověka nad hmotou spolu s lekcí pokory nad marností fyzické existence.
Od té chvíle jsem byl se vším spokojen. Bručení odeznělo, nebylo nač si stěžovat.
Údolí Nubry je nádherné. Chvíli si připadáte jak na poušti z filmu Kozoroh 1, chvíli jako na měsíci, chvíli jako na Marsu. Nikdy jsem si nemyslel, že obrovské Himaláje mohou být ze slepence písku. Vesnice Panamik, poslední, kam se před pohraničním územím s Čínou dá dojet, je osada s několika domy. Dojeli jsme při setmění a sehnali „home stay“ nocleh u Tašiho.
Druhý den jsme začali koupelí v termálních pramenech. Lázeň pro tělo i pro duši. Pod širým nebem s výhledem na východ slunce osvěcující protější pocukrované vrcholy. Zůstali bychom v údolí Nubry jistě déle, ale Stephan zítra letí zpět do školy na druhou stranu Indie.
