3. díl - Silnice na střeše světa
- Maylo Motoska
- Oct 29, 2013
- 2 min read
Když jsem před pár měsíci pochopil, že mám jet do Himalájí, začal jsem rejdit prstem po mapě. První trasa, která mne zaujala, byla cesta do země himalájských pohádek, do Ladaku. Do Lehu (hl. města oblasti) vedou dvě cesty. Jedna přes muslimský Shrinagar a jedna z horského městečka Manálí. Čím více jsem se o cestě Leh - Manálí doslýchal, tím více mne přitahovala. Stala se hlavním cílem mojí výpravy. Obě trasy do Lehu mají svá úskalí. Silnice z Manálí vede ovšem daleko déle mimo civilizaci a navíc několikrát v nadmořské výšce nad 5.000 m, takže je to mimo jiné nejvýše položená silnice naší matky Země. Sjízdnost cesty se zaručuje jen v létě. Na podzim, než zmizí téměř na 1/2 roku pod sněhem, se dá jet, ale jen na vlastní nebezpečí. V létě cestu udržují vojáci a státní organizace BRO. V úseku mimo civilizaci je v létě o přespaní a služby postaráno. V Sarchu je kultovní kemp se stany z padáků a v Pangu asi 3 "zemljanky" s občerstvením. V půlce srpna se silničáři, veškeré vojenské posádky i civilní podnikatelé přesunou na zimu do L ehu.
V úseku Rumtse - Darcha dlouhém 249 km není žádná vesnice a 340 km žádná benzínka. Mezitím projedete 3 průsmysky ze čtyř a planiny Morey. To je poušť v nadmořské výšce 4.700 m. Drsná! Nádherná! Z hlavní trasy Leh - Manalí se dá zajet do postranních údolí. Třeba přes průsmysk Chang La (5.270 m n. m.) k čarovně barevnému jezeru Pangong. Nebo můžete odbočit za průsmyskem Taglung La (5.350 m n. m.) z hlavní trasy na jezero Kar a přes ponurou vesničku Thukje se zastrčeným budhistickým klášterem dojet až k jezeru Moriri. Pro všechny tyto odbočky si musíte zajistit zvláštní povolení ke vstupu. (Dá se vyřídit během jednoho dne v Lehu i v Manálí.) Ocitnete se totiž na samotné hranici Indie s čínským Tibetem. Kopce jsou prošpikované základnama mocné indické armády. V minulém díle jsem popisoval mou nervozitu z počasí. Zmizela, až když jsem viděl cestu Manálí - Leh z letadla na vlastní oči a suchou. Stačilo už "jen" věřit, že Bohové mi nechaj pěkné počasí ještě "pár dní", než se aklimatizuju, vyrazím a než šťastně dojedu.
Vyrážím sám na "La Poderosa 3" (Royal Enfield 350 cc.), bez náhradních dílů, bez rezervní duše, jen s náhradním kanystrem benzínu a Ledermanem. Uvědomuju si to, ale nepochybuji. Jsem přesvědčen, že dojedu. Cítím podporu Nejvyššího Řádu Vesmíru. Nemám strach. Pro krajní případ mám horolezecký stan, spacák (prý?) do -28'C a pytlík jadýrek z meruněk. Jel jsem se všemi zajížďkami týden.
Po vojácích zbyly jen prázdné kasárny. Má povolení za celou cestu nikdo nekontroloval. Na planinách Morey jsem za celé odpoledne nepotkat žádné auto. To se vám v Indii nikde jinde nepodaří. Kemp v Sarchu už nebyl, jen prázdná planina. Asi v půlce úseku bez civilizace jsem přespal v Pangu, v "zemljance", která je v sezóně hostincem, motorestem a bytem pro místní rodinu zároveň. Byli to poslední lidé na silnici pár dní před jejich odchodem do údolí. Na průsmyku Baralacha La jsem chytil sníh, jen symbolicky. Kopce se sněhem jsou přeci jen o tolik krásnější!
Den poté, co jsem 30.10. dorazil dolů do Manálí, to "za mými zády" jižní část cesty zaválo na několik dní sněhem. Ještě teď se mi chce vděkem brečet. Na tuhle cestu nikdy nezapomenu.
Comments