Napsat jeden článek o Turecku je pro mne prakticky nemožné. Země je to poměrně velká a tak rozmanitá, že mi měsíc na Turecko byl málo. Musel jsem teda vypustit Istambul, Izmir, celej vršek Egejského pobřeží i pobřeží Marmarskýho moře s Bosporem a Dardaneli. A přesto toho zbylo tolik k vidění a prožívání. Trasu po souši jsem si rozdělil na 3 etapy.
od moře k moři – napříč Tureckem od Egejského moře k Černému (...km)
Kara Deniz – pobřeží černého moře (... km)
Východní Anatolie – hory, kláštery, Ararat, brána do Iránu...
Silnice jsou v současnosti v Turecku znamenitý! Cena benzínu v době mojí cesty dělala cca 4,50 „Téle“ (TL - Turkish Lira), to je asi 1,40 Euro.
Od moře k moři, aneb napříč Tureckem od Egejského moře k Černému
Bodrum
Bodrum je „Evropa“, nebo spíš kosmopolitní riviéra východu. Je to nejen centrum turismu, ale hlavně letní, někdy i celoroční sídlo lidí z Istambulu. Těch bohatších i těch „bohémských “. Za posledních 20 let se Bodrum rozrostl několikanásobně.
Městu dominuje obrovská marina, vlastně několik přístavů pro kvantum jachet, zejména plachetnic „gulet“, které se tradičně vyrábí právě na egejském pobřeží Turecka.
Prostředí je tak rozdílné od toho naproti na řeckých ostrovech, přitom je vzdálené jen hodinku přes loužičku. Všechno je tu daleko monstróznější a komerčnější. Je to tu neúměrně více obydleno. Přes to všechno, se tu žije v klidu.
Když jsem vyjížděl s motorkou z „trajektu“ na tureckou pevninu, přál jsem si, abych tentokrát poznal Turky jinak, než byla moje zkušenost před 14ti lety. Přál jsem si poznat je opravdové, nezkažené turismem. Přál jsem si, abych je nesoudil podle mojí vlastní, ale zastaralé zkušenosti. Nejvyšší Řád mě vyslyšel! Poznal jsem skvělého hostitele jménem Emre, spoustu jeho přátel a známých. Všude velkoryse zván, všude vítán. Vrcholem zážitků s místníma byla společná plavba na Bordum Yacht Cupu. Díky Emre! Takovou oslavu, takový prázdniny mi ještě nikdy nikdo nepřichystal!!!
Po týdnu úžasných prázdnin v Bodrumu jsem volil nejkratší cestu k východnímu pobřeží Černého moře. Cesta dlouhá 2.195 km vedla úhlopříčně Tureckem z jihozápadního do severovýchodního koutu země. Hned nad Egejským mořem cesta stoupá a vede horami porostlýma borovicovými lesy. Silnice jsou povětšinou velkoryse 4 proudové a úplně bez provozu. Turecká dálnice (jak jim říkám) je 4 proudovka, bez křižovatek, s odbočkama jen ve vlastním směru. Čas od času, u frekventovanější odbočky, se směry oddálí od sebe a mezi nima je kruhák. Jedna vesnice mívá tak 5.000 obyvatel (jako má celý ostrov Karpathos – můj letní domov...), malé městečko má 30-90.000 obyvatel a větší město přes milion lidí (Konya – 1.350.000 obyv.). Za horama, 300 km od pobřeží se v náhorních rovinách rozkládají „menší“ Turecká jezera (velká asi jako Liptovká Mara). Život je tu jiný, spíše farmářský. Ryb je v celém Turecku spousta, kdekoliv. Jak mořských u pobřeží, tak sladkovodních z jezer. Nocuju u jezera Egidir (čti Ejgdyr). Zbytečně drahý místo. Drahý penziony (480 Kč/noc). Spím v hostelu (za 240 Kč/noc). Další 2 dny mě čeká přejezd Anatolský náhorní roviny. Nejprve 506 km do Nevšehiru (v oblasti Kapadokie), pak dál 307 km do města Sivas a ještě cca 100 km k pohoří Pontus. Řízení přes centrální Anatolii je nuda, totální rovina, že nedohlédneš ani na konec, na kopeček, na ohraničující hory. Zajímavý jsou zastávky. Konya je jedno z velice důležitých míst Islámu. Žil tu filozof Derviš Mevlana. Dnes je to obrovské město. Byl jsem tu před 14ti lety, takže dnes nezastavuju. Rád bych byl tak 2 hodiny před setměním v Kapadokii, abych našel nějakou čistou jeskyni na přespání.
