Turecko, Kapadokie

Z mého motocyklového deníku: Časově to neklaplo. Jsem teprve u Nevsehiru (hlavní město oblasti Kapadokie) asi ½ hodiny před setměním. Zjišťuju, že po 14ti letech se vesnice změnila na 350ti tisícový město... Jedu na okraj mimo honosná sídliště a konečně vidím provrtaný pískovcový skály. Je to ale všechno moc zabydlený a ohraničený. A jsou to spíš jeskyně ve svahu. Chybí tady „fairy chimney“. To jsou tak 10 – 20 metrů vysoké pískovcové kužely trčící ze země. Jsou provrtaná lidmi, jako nějaká termitiště.

Otáčím motorku a jedu do dalších údolí. Takže další nejbližší údolí Goreme s vesnicí je Učisar, je 25 kiláků odsud. Vzpomínám na návštěvu Kapadokie před 14ti lety. Tehdy jsem jel jako průvodce s turistickým autobusem. Dával jsem si čaj v jednom z tisíců kamenných „termitišť“ uzpůsobeném jako kavárna. Pamatuju si, že „vrchní“ mi tehdy zásadně vylepšil můj pohled na Turky. Byl nevtíravý a srdečný. Přesvědčivě upřímně tehdy nabízel: „až tudy jednou pojedeš, zastav se! Můžeš tady i přespat.“ Na ten moment jsem si vzpomněl už v Bodrumu při vyjíždění z lodi na tureckou půdu. Nepřikládal jsem tomu zatím však žádný význam. Dnes se mi to v podvědomí už párkrát vynořilo, ale vůbec to nic neznamená... Až při jízdě z Nevsehiru do údolí Goreme mne napadlo: „možná, že to tady někde bude?“ Ale Turecko je velká země! Oblast Kapadokie je rozlehlejší, než Praha... Mezitím je skoro tma. Udělám dvě zatáčky a objevují se první pískovcové homole „fairy chimney“. Vyjedu ze třetí zatáčky a hele: „tahle homole se mi zdá dost povědomá. No jasně, to je ona!

Okolo už je dnes sice parkoviště a zděné obchůdky se suvenýry, ale je to to místo!“ Vjíždím motorkou mimo silnici mezi další homole „termitiště“ - fairy chimney. U té pravé homole je dnes zahrádka se stolky i se stromy. Je tma. Nikdo ze sousedů tu už není. Vrchní zrovna balí. Nepoznávám ho. Opatrně vstupuju na zahrádku, zdravím, představuju se. Režár, jak se představil, mne usazuje ke sklence čaje. Vypravuju mu ten příběh z před 14ti lety. Režár pokyvuje hlavou a odpovídá: „Of course, thank you!“ Nevím, jesti mi rozumí, tak se znovu ptám napřímo, jestli tu dneska můžu přespat? „Yes, my house is your house“, odpovídá a dodává: „thank you!“ Než Režár odjel domů do vedlejší vesnice Učisar, ukazuje mi jeho 6ti patrový příbytek s pohodlnou ložnicí ve spodním patře. Jsem jak ve snu! Všude ty ručně tkané koberce, polštáře, nizoučké stolečky, dečky...

V prvním nadzemním patře, kam se vstupuje z venku po žebříku, je i mramorová kuchyňská deska, s umyvadlem a tekoucí vodou. Jasně, že všude elektrické osvětlení. Všechno, jako před 14 lety. Za tu dobu, co jsme tu byl naposledy přibyl akorát monitor s kamerovým systémem a router s wi-fi připojením. Pohodlí, které mě neobtěžuje a využívám ke spojení s mojí rodinu. Spím o patro níže.

​Ráno, než přijel Režár z vesnice Učisar začínám procházkou a focením mezi homolema „fairy chimney“. Následovala snídaně s Režárem a jeho přáteli a rozloučení.

Off-roudová lahůdka v Kapadokii

Kapadokie je velice rozlehlé území a v každém údolí mají skalní formace jiný ráz a tvary. V posledních letech zde přibyla jedna atrakce, kterou jsou okružní jízdy údolími na čtyřkolkách. Takže je tu spousta prašných cest těmi nejhezčími místy - mezi pískovcovýma homolema, údolím s prvními křesťanskými kláštery, i po horní hraně kaňonů s těmi nejlepšími vyhlídkami. Cesty jsou široké pro čtyřkolku, vždy s místem na otočení.. Prohlídku Kapadokie si na enduru rozhodně užijete a to i „na těžko“ s plnou výbavou.

Po srdečném návratu do Kapadokie pokračuju dále. Dnes spím v Sivas. Čeká mě kluk z Couchsurfingu, student, motorkář. Cesta nuda – totální rovina. No, už alespoň občas vidíš kopeček. Sivas je nejčistší město, které jsem v Turecku navštívil. Prostornému upravenému náměstí vévodí dvě velkolepé památky z doby Seldžuků (11. století): Madrasa (islámský seminář) a mešita. Sivas je univerzitní město. Večer je venku hodně mladých lidí. Škoda, že nemám na Sivas víc času!

Další den pokračuju přes Zara do hor.

DSC02682

DSC02670

DSC02634

DSC02667

#Turecko #Asie2