Rumunsko je dnes běžnou evropskou zemí. Způsob života Rumunů, podoba jejich měst, turistická místa a služby se od těch našich téměř neodlišují. A přesto tato země stále láká a má mnoho co nabídnout. Ať už je to příroda, horské silnice, out-doorové sporty, srdeční lidé, nebo domácí organik jídlo. Proti směru času nás můžou unést kouzelné původní vesnice, zajímavá historie, nebo legenda o Drákulovi. Já jsem si to po 19ti letech namířil do Rumunska v protisměru hodinových ručiček, abych začal na jiho-západě země.
Banát, pohádka o dobrých lidech
O tomto kraji už bylo napsáno mnoho. Vzpomínám si, jak jsem i já v polovině devadesátých let četl v nějakých novinách o českých krajanech žijících na jiho-východě Rumunska. Při svojí první enduro výpravě před 20ti lety jsem však tenhle kout s těžkým srdcem minul. Cítil jsem přesto, že se sem jednou vrátím.
První dvě české vesnice v Banátu vznikly v roce 1823. Tehdejší místní šlechtic Magyarly pozval české lesníky do svého kraje, kde plánoval velký dřevařský byznys. Čechům z Plzeňska a Klatovska tehdy nasliboval práci a bohatství. Světlé zítřky se rychle rozplynuly krachem pana knížete. České rodiny byly nechány na pospas osudu. Silnou vůlí a tvrdou prací se z dřevařů stali rolníci. Další vlna českého osídlení byla řízena centrální rakouskou mocí v letech 1827-28. Vojenské správní orgány chtěly osídlením břehu Dunaje zlepšit obranu proti Turkům. V první i druhé vlně přišlo do Banátu na 2 tisíce Čechů. Vzniklo 8 trvalých českých vesnic. Více o historii najdeš na http://www.mzv.cz/bucharest/cz/krajane.
Za éry rumunského socialismu se život Čechů v kopcích uprostřed lesů, luk a salaší téměř nezměnil. Ani jejich čeština, která nám dnes zní poněkud roztomile.
Milé překvapení
Když jsem vloni v květnu mířil do Banátu, neměl jsem už žádná očekávání. Uvědomoval jsem si, že čtvrt století po pádu Čaučeskova režimu bude nejspíš už všechno jinak. Buď se tam Česky už mluvit nebude, nebo tam najdu skanzen, kde krajané v plném luxusu globálního světa prodávají suvenýry s nápisem „Banát“ vyrobené v Číně.
Byl jsme však u vytržení! Náramně mile překvapen! České vesničky nad řekou Moravicí stále existují. První z nich, do které jsem dorazil je Rovensko. Ubytování i stravu zajišťují krajané přímo s nimi doma, nebo ve světnici pro hosty. Zajdete do koloniálu na návsi, kde vám paní prodavačka hezky česky vypoví, jak to tady chodí. Ceny jsou až „nekřesťansky“ nízké. (Pokud potřebuješ informace předem, tak vše najdeš na www.banat.cz). Rovensko je komplet česká vesnice, kam se za dvacet let přistěhoval pouze jeden Rumun s rodinou. Zato Čechů odešlo do světa daleko víc. Za stejnou dobu klesl počet obyvatel z původních cca 230 na cca 60.
Všichni mladí odešli za „lepší prací“ i vyšším vzděláním do Čech. S rodiči pravidelně Skypují. A tak, když jsem bydlel u Vency a Jolany, zaslechl jsem z vedlejší světnice, že v Rokycanech „nejčko hřímá“ a jaká je tam v Česku těžká práce ve velkokravíně, kde pracuje jejich „nevěsta“. Syn Vency a Jolany má zase práci kdesi ve fabrice, v randálu a prachu. S rodinou a domem na hypotéku se dnes (nejen) v Česku mladí musí ohánět.
A tak v Rovensku neustále vzorně obdělávaná pole, chalupu i celý grunt udržují dnes povětšinou starší lidé, dávno v důchodovém věku. V dalších českých vesnicích Banátu je situace podobná. V Gerníku mají navíc pekárnu, hospodu, faráře a českou školu. V době mé návštěvy tam byl učitelem Rumun, který se naučil česky. V Gerníku a v dalších vesnicích už žije několik rumunských rodin, mladých českých rodin ubývá.
Krajina Banátu je opravdu kouzelná. Zelené strmé kopce, listnaté lesy, rozlehlé louky a pole obdělávaná často jen ručně, či s pomocí dobytka. Krása přírody a dřina, jakoby se odrážela v srdcích lidí, z kterých sálá pokora, víra a snášenlivost. Je radost potkávat takové lidi ve světě. A je fenomén, pokud mluví naším jazykem.
Krása a ticho - pozvání sesednout ze sedla!
Lesní a polní cesty jsou na první pohled rájem pro enduro vyjížďku. Našim krajanům, rolníkům to však často maří jejich práci. Překvapilo mě, jak jsou shovívaví: „Vždyť je tu polních a lesních cest spoustu, tak proč nám jezdí vedle po poli? Nechce se motorkářům drncat na cestě po kamenech? No jo, ale nám to zdusá pole, a v dešti nám ty rejhy vymele voda…! A tak si udělaj třetí cestu a zaberou další kus pole, nebo louky.“
Na informačních tabulích u cest zdvořile žádají naši krajané o respektování pravidel a provozu jen po původních cestách. To je nevídaně benevolentní, když si uvědomíme, že se pohybujeme v nedotčené krajině. Zatím není nikde vjezd zakázán! Přesto, že by Banát měl být přírodní rezervací. Na druhý pohled a na první poslech totiž zjistíš, jaké to je jedinečné místo k dvou i vícedenní vycházce do přírody. Nechat se všemi smysly vtáhnout do pohádky. Nebudeš litovat!
V Rumunsku je tolik míst, kde můžeš řádit na kamenitých cestách, v horských serpentýnách, v opuštěném povrchovém dole, atp.
A tak se přimlouvám: „Nech si Banát jako místo na odpočinek od řídítek. A když si to do první vesnice namíříš offroadem, vzpomeň na dřinu našich krajanů a jeď pouze po cestě!“
