Můj Horme mě na mojí cestě zavedl do města Lucknow. Je to hlavní město státu Uttar Prades. Dříve sídlo navabských králů. Navabové byli neuvěřitelní požitkáři, fandové krásné architektury a gurmáni. Dali tomuto městu jedinečný vzhled, vůni i chuť! Ojedinělá hindy-persko-islámská architektura.
A neuvěřitelný kombinace jídla a koření působící rozkoš vašich chutí...!
A cizince-turistu tu nepotkáte!!!
Po zbrusu nových zážitcích v Lucknow skáču na kick-start a vyrážím na cestu k letadlu.
Volám Kemalovi, že do Manálí to s motorkou už nedojedu. Byli jsme předem domluveni, že jeho La Poderossu 4 vrátím buď v Manálí, nebo mu zaplatím tisícovku na naše a on si pro ni dojede 800 km do Dhilí a zpátky. „OK, no problem, den před tvým odletem v Dhilí“, souhlasí Kemal do telefonu.
Je to moje první cesta po indické dálnici. Asi víte, že v Indii se jezdí na druhé straně, jako ve všech zemích britského impéria. No, na indické dálnici to ale není tak jasné. V obou směrech dálnice se často objevují zejména náklaďáky v protisměru, protože si nechtějí zajíždět na odbočku okolo dělících svodidel. Za dva dny cesty po dálnici Lucknow -Agra – Dilí jsem ani nezjistil, který že tu je rychlý pruh na předjíždění a kde se jede na pohodu. Naštěstí až k Dilí nebyl téměř žádný provoz! Za to jsem sjel několik oblíbených alb ve sluchátkách v helmě. Druhý den, v předvečer jsem na dálnici v předměstí Dílí (asi 100 km od města). Okolo mne je špička. Kdo jste řídil v Dilí, víte, o čem píšu. Kdo jste tam neřídil, nelze slovem popsat. Přesto se to zatím hýbe! Jako kaše z aut, motorek a motorových rikš. Vítám, že na dálnici až na výjimky nejsou chodci a šlapací rikši. Jede se všude: v „travnatém“ pásu, po půlmetru vysokém obrubníku, v křoví za obrubníkem, v příkopu, mezi autama, okolo aut... A já?: Za jízdy pozoruju rudé slunce, jak se pomalu kutálí do smogového oparu, všude okolo mumraj – kaše, kterou v každém volnějším místě rozvíří strouhy motorek. Jedu proti hořícímu slunci. V helmě mi zrovna zní „So...“ smyslným hlasem Alison Jiear (skladba „K“ od Layo a Bushwaka, album Feels Closer). Zamiloval jsem se... To do tý řidičky bílýho skůtra, která už se se mnou nějakou dobu hašteří, kdo je nejrychlejší motorkou v provozu. Je celá zahalená, jsou vidět jen zrcadlovky ala RayBan. Bílým hábitem prosvítá proti slunci její krásný ženský tělo. Je mrštná. Jede neuvěřitelnou kudlu mezi autama. Za sebou na sedle má asi 7letou sestřičku a 10letýho brášku. Držím si jí pár metrů od sebe a dojíždím vždycky jen vedle ob jedno auto. Teď stojíme v provozu vedle sebe. Vyklápím helmu a s úsměvem říkám: „you are fast as a woman...!“ Odepíná roušku a její rozzářená tvář odpovídá: „but my bike is not strong! I like your bike...“ a vystřelí do rozjíždějícího se provozu. Letí jako šílená, ještě ryclejc, než předtím. Sleduju jí, ale dávám náskok. Nebojím se o svoje bágly, ale o její sourozence! Zvolňuju, ale jsme na dojezd. Padá jí šátek a černý lesklý vlasy jí už vlajou ve větru. Září jako hvězda v temně hluboké obloze. Na další 3sekundový zastávce stíhám jen: „Where do you go? Come to Dhili with me!“ Mrkne na sourozence, něco pokyvuje a vystřelí do provozu. Po pár set metrech zamává a odbočuje do prachu v předměstí.
„Proč? Nejvyšší Řáde? Proč teď? Tady?“ obracím se Nahoru. „Ano, ještě musím být trpělivý!, odpovídám si. „Tak já budu, Nejvyšší Řáde, já budu. Děkuji!“
