6. díl - Pokhara

Maylo Motoska
Nov 28, 2013
2 min read

Nejzažší cíl mojí cesty! Často jsem na něj myslel v průběhu mojí Trans-Himalaiyan Tour! Mnohokrát přišly obavy, jestli to sem stihnu...?! Pořád jsem však věřil, že jo.

Za poslední dva dny cesty přes Nepál jsem cítil silný stavy těla i duše. Únavu, odevzdání, klid, radost, nudu, pokoru, mateřský cit... Zrovna teď o pauze na svačinu: jeden kouzelníček, sotva rok mezi náma, pláče, volá mámu, která ho sice drží na ruce, ale „není“ tady. Prodává rýžové koblížky cestujícím do okna stojícího autobusu... Jen jemně upozornit soucitným výrazem v mojí tváři... Můj pohled je odevzdaný pouze chlapečkovi. Jako vedlejší účinek povedlo se! „přivolat“ mámu, její pozornost k plačícímu kouzelníčkovi. A okolí naplnil klid a spokojenost. Na všech tvářích...

Přehrávám si tu situaci v zatáčkách, u toho vytahuju z tank-báglu a chroupu rýžové koblížky a jsem na sebe hrdý... jen pár pikosekund, protože málem vymetám zatáčku... Balancuju kolama na hraně příkopu a „vzkaz“ ze Shora je jasnej: „Ano, Nejvyšší Řáde, jedině s pokorou. Ano! Děkuji!“

Nezastavuju, jedu dál. Naprosto v klidu, jako Dunaj ve své deltě teču zatáčkama. A najednou z ničeho nic se objevuje moje Vášeň! Cítím svojí Vášeň! Ona existuje! Neřízená svobodná Vášeň z právě probíhající činnosti. Léta tu nebyla! Při ničem, co jsem dělal. Vítej zpátky! Jupí! Kdybych jel přes celý ty západní Himaláje jen pro tenhle stav, tak to beru! Vášeň! Odměna nad očekávání! A to všechno ostatní už je „jenom“ bonus.

Do Pokhary vjíždím jako delegace. V radostném stavu „pár zatáček“ (asi 25 km) před městem jsem potkal 4 prima kluky. Doprovázej mne na dvou motorkách do města. Prožiju tady s nima 4 dny svobody, srandy, mejdanu a bezpodmínečného kamarádství....

Dopsáno později: Jestli se do Nepálu jednou vrátím, určitě se klukům ozvu! Jestli nevrátím, stejně jsou naše životy nezvratně propojeny.

Město Pokhara je samo o sobě krásný místo, uvolněný, kosmopolitní, živý (i dost turistický). Přidávám pár fotek...