Někdy se stane, že prostě musíte odjet. A zrovna ne proto, že byste zrovna teď toužili po dálkách. Prostě: "já už bych tu nebyl rád". Tak se to stalo. Po snažení, čekání, snažení, čekání, prostě zjistíte, že tu svou věc musíte pustit! Dopřát tomu prostor! “Kam jet?”
"Do Indie!?"
"Blbost!"
"Né, na motorce přece!?"
"Proč? To je strašně prvoplánový! Proč zrovna já bych jel do Indie?! A baví mě ještě vůbec jezdit na motorce?” pralo se mi v hlavě.
Pak ale přišlo tolik "náhod", impulzů, že je nešlo přehlížet, nebo ignorovat. Všechny ty vzkazy mě poslaly do Indie, přímo do Himalájí. Vždycky jsem miloval hory, ale o těchdle jsem nikdy ani nesnil. Možná jsem se ani neodvážil, nebo jo, ale už jsem to zapomněl.
Dobrá, tedy jedu do Himalají a pokusím se je přejet na motorce! Je konec září. Roční období není ideální. V Himalájích může zima začít každým dnem. Co naplat, jedu (letím). Se vším co si v sobě nesu. Všemu otevřen! Budu se snažit Osudu (jak říkaj ateisti) úplně odevzdat. Chci začít v Ladaku. Je to jedno z nejpůvodnějších míst, vlastně kusTibetu, který nepadl do rukou Číny. Znám ho jen z "Himalájských pohádek", které jsem předčítal svým milovaným synkům v posledním půlroce. Ladak je na severozápadním konci Himalájí. Od tamtud se pokusím jet přes hory, jiho-východně, do Nepálu, až kam dojedu, když neuvíznu v zasněžených průsmycích ve výšce i 5.000 metrů n. m.
Přípravy absolvuju jen základní, očkování nechci, stejně je sporný, jestli ty vakcíny fungujou. O místech kam jedu si nic nečtu, nesjíždím žádný filmy o Tibetu, o Budhismu, nebo o Indii. Chci mít vlastní poznání, ne pošramocené nějakým očekáváním, nebo obrazem převzatým od někoho jiného. Jediný film, který jsem shodou osudu viděl pár dní před odletem je "Milonář z chatrče".
Mám na cestu jen 2 měsíce, místo plánovaných 4 - 6. Neplánuju relí, nechci závodit s časem! Budu se snažit odevzdat se Nejvyššímu Řádu Vesmíru, mít srdce otevřené a děkovat za každou příležitost k pokoře. Né, že bych v tom byl nějak dobrej! Kéž by mě moje cesta trochu vytrénovala, kéž by mě ta zkušenost pomohla s mně tak vlastní “chonofóbií” – časovým stresem…